Cena za ohleduplnost

            Často jsem se udiveně ptal sám sebe, proč jsou k sobě lidé tak neohleduplní, ale po zážitcích posledního týdne jsem našel odpověď i na tuto filozofickou otázku.

Vše začalo hned v pondělí, když jsem se po náročném pracovním dni rozhodl, že si vyjedu na kolo, abych dal průchod stresu, který se ve mně nahromadil. Šlápl jsem do pedálů a jako na Tour de France jsem se hnal po silnici vstříc lepším zítřkům. Znenadání se mi na vzorek zadní pneumatiky nalepila bílá fábie, za jejímž volantem seděl značně nervózní řidič, který byl vzteky bez sebe, že v zúžení v obci musel zpomalit na předepsaných 30 km/h. Jen co omezení skončilo, pokusil se marně provést předjížděcí manévr. Ten byl neúspěšný částečně proto, že z vedlejší silnice vyjelo auto, a částečně proto, že než se dali do pohybu dva poníci, které skrýval pod kapotou, už pro něj nebylo místo. Chtěl jsem být ohleduplný, a tak jsem uhnul za krajnici, aby mohl talentovaný závodník v nebezpečně rychlém stroji projet. Ten však započal předjíždění v nepřehledné zatáčce na plné čáře, a odvaha ho tak opustila přesně ve chvíli, kdy jsem se musel vrátit zpět na silnici kvůli autu couvajícímu ze dvora. Když jsem se o pár vteřin později zvedal ze země, ohromen nárazem do půlmetrového obrubníku a překvapen, že nemám ani škrábnutí, zahlédl jsem viníka statečně prchat, jak mu jen splašení poníci pod kapotou dovolili. Můj bicykl však nebyl ve stavu umožňujícím další jízdu, a tak jsem ho vzal ohleduplně na záda a vydal jsem se v tretrách na tříkilometrovou túru k domovu. Odpoledne tak díky mé ohleduplnosti nedopadlo úplně podle představ: nejenže jsem měl ještě větší stres než po práci, ale do toho jsem byl zpruzelý jako nedbalý školák při oznámení termínu třídních schůzek.

Další den jsem se však bez bázně a hany pustil s novou chutí do života. Když jsem domlouval jednu pracovní schůzku na druhém konci republiky, snažila se mi protistrana vysvětlit, že na mě má patnáct minut jen v sedm hodin ráno. Poté, co jsem spočítal čas na cestu, vyšlo mi, že budu muset vstát již za kuropění ve tři hodiny.

"Nu dobrá tedy, pojďme udělat dobrou věc, buďme trochu ohleduplní k programu ostatních," řekl jsem si a domluvil termín. Poté, co jsem do sebe ráno nasoukal několik káv, jsem po téměř čtyřech hodinách hororové cesty v mlze a dešti stanul na místě jednání. Po pár marných telefonátech se místní paní recepční podařilo spojit s kolegou, který měl být na schůzce. Výsledek však nebyl takový, v jaký jsem doufal. Pán zaspal a údajně si na náš telefonát z minulého dopoledne nepamatoval. Poté, co jsem upustil od lákavé představy uškrtit ho na vlastních trenýrkách, rva mu věci pečlivě připravené na jednání do chřtánu, vydal jsem se za dalšími povinnostmi. Téhož dne po cestě domů jsem přemýšlel nad zbytečností retardérů na silnicích, poněvadž většina našich okresních komunikací je vlastně jeden velký, dlouhý retardér a stejně neumožňuje rychlost vyšší než povolenou. V tom mě z filozofování vytrhl zvuk sanitky, která se proti mně vyřítila neohroženě zpoza kamiónu. Jako poctivý, uvědomělý a ohleduplný občan jsem okamžitě utvořil prostor. Nakonec - i kdybych nebyl tak charakterní, neměl jsem na vybranou, protože řidič sanitky situaci nevyhodnotil nejlépe a hrozil čelní střet. Tak či tak jsem zamířil ke straně, kde se za krajnicí rozevřela jáma o velikosti malého zahradního jezírka, které svou hloubkou připomínalo propast Macochu. Když jsem pak po půlhodině úmorného nadávání nasadil rezervní kolo, moje sváteční košile byla bílá už jen v mých vzpomínkách.

Rozhodl jsem se však nepodlehnout emocím zmaru a zkázy a další den jsem se s entuziasmem mně vlastním pustil znovu do pracovního kolotoče. Cestou na oběd jsem zastavil u značky dej přednost v jízdě a v téměř zenové harmonii jsem čekal, až si paní na hlavní uvědomí, že je na hlavní. Uvědomění bohužel nepřicházelo. Pokusil jsem se ji tedy rukou ohleduplně naznačit, že má přednost, a poté, co jsem na ni ukázal, jsem ve vzduchu načrtl symbol hlavní silnice. Řidička se sice rozjela, ale s poněkud rozdílnou reakcí, než jsem očekával. Šlápla na plyn - řvouc na mě sprostě z otevřeného okénka - a zamávala mi zdviženým prostředníčkem. Až po pár vteřinách jsem si uvědomil, že si kosočtverec načrtnutý do vzduchu vyložila jako udělení hanlivého titulu, který jí dle její reakce vlastně náležel.

A přesně v tomto bodě jsem si uvědomil, proč k sobě lidé nejsou ohleduplní. Ono totiž když sečtu, co mě tento týden moje ohleduplnost stála, je nutno říct, že to opravdu není pro každého, a to nepočítám újmu na psychickém zdraví, která se vyčísluje dost složitě. Z minulého týdne jsem si tedy odnesl důležité poučení: neházet příslovečné perly, a natožpak ohleduplnost, těm lidem, kteří si toho stejně neváží.