Jako Vlk v porcelánu

Během let jsem vypozoroval zdánlivé náhody, které vždy vedly k tomu, že jsem sám sebe zmrzačil, případně jsem se něčeho chytil a ono to upadlo. Snad za to může moje dobrodružná povaha nebo možná to, že občas jen tak bezcílně bloudím, ponořen do vlastních myšlenek, nevnímaje okolní svět. Buď jak buď, toto trápení mě pronásleduje již od nepaměti.

První kolize, kterou si pamatuji, byla na jízdním kole. To si tenkrát přibližně šestiletý Míša drandil na dětském kole po obrovském pozemku babiččiny zahrady. Jezdil jsem tak rychle, až se slepice ve výběhu plašily a mezi stromy jsem se proháněl vždy tou samou cestou, přičemž jsem si představoval, že jsem závodník formule 1. Jednoho dne, když jsem byl plně ponořen do závodění, mě neznámá síla ukotvila ve vzduchu a bicykl pokračoval v pekelné jízdě bez svého pilota. Na nově vypnuté prádelní šňůře jsem se za krk vydržel houpat ještě asi vteřinu a pak jsem se poroučel k zemi. V záchvatu paniky jsem se rozeběhl zpět do domu. To, že jsem běžně chodil po dvorku bos, by asi nevadilo, kdyby se mi do cesty nepostavilo rozklížené prkno, respektive abych byl přesnější, rezavý hřebík z prkna tyčící. Za řevu, při kterém musela babičce nutně tuhnout krev v žilách, jsem tak dokulhal domů. Ano, během přibližně jedné minuty jsem si stihl skoro podříznout hrdlo a úplně propíchnout nohu.

Když nad tím tak přemýšlím, kolo je v tomto nechvalném ohledu moje fajnová disciplína. Jednou jsem upadl na obrubník, až jsem si rozpůlil přilbu, zato jsem si pádem vykoledoval zlatý zub a čtrnáct stehů na bradě. Navíc jsem znovu naboural jen proto, že jsem se zamyslel a najel do kamaráda na kole přede mnou. O pár let později jsem se znovu zamyslel a potom, co mě předjela dodávka, jež začala o vteřinu později prudce brzdit, jsem si nárazem do jejích zadních dveří zarazil řídítka do citlivých míst. Naštěstí rána nebyla hluboká a nemusel jsem k doktorovi, aby mi, jak se říká lidově, zašil pytel. Nutno dodatečně poděkovat mamce, že když viděla, co jsem za idiota, koupila mi na kolo helmu, protože bez tohoto vybavení bych už dávno vysedával s Trojanem, teda s andělem Páně, na nebesích.

Ovšem nejen kolem zmrzačen je člověk. Jednou jsem běžel do schodů a zrazen rozepnutým pantoflem jsem si zlomil palec u nohy.

Nebo když jsem začínal běhat, bůhvíproč mě to popadlo právě v zimě, vyběhl jsem v pět hodin ráno, všude bílo, mrzlo, až praštělo, navíc oči jsem měl ještě pořád slepené od ospalků, a to pak nevidíte, kde je cesta a kde už je rybník. Ano, rybník. Můžu vám však zaručit, že jen co zapadnete po pás do vody v minus deseti stupních, jste vzhůru jako nikdy předtím. Navíc při sprintu promrzlou tmou domů zlomíte hned několik světových rekordů.

Ovšem i na tanečním sále se dá docela dobře zmrzačit. Jednoho odpoledne jsme s kolegou nacvičovali na privátní jednorázovou akci scénku à la kung-fu. Vymysleli jsme parádní kop s otočkou, jen mi dodnes není jasné, proč on se svými sto padesáti centimetry překopával mě se sto devadesáti centimetry. Zkrátka jednou jsem se neohnul tak rychle, jak bylo třeba, a chirurgicky přesný zásah do oka mi upravil image z tanečníka na boxera po dvanáctikolovém zápase. Ani bájná věta "Neznáš bolest, Rocky, neznáš bolest" mě neochránila od návštěvy lékaře. Ve dveřích na mě narazila sestra, a jen co jsem jí dal kartičku pojištěnce, zeptala se: "Copak jste dělal, mladý muži?"

"Ále, úraz na tréninku," řekl jsem jí neurčitě.

"Ahá, vy asi děláte box, viďte?" tázala se zvědavě.

"No ani ne tak box jako balet," odpověděl jsem a vyvolal tak salvu smíchu v ordinaci.

Za vrchol vší mé mladistvé tuposti ovšem považuji jedno konkrétní hraní hokeje před domem. Ne snad proto, že nebyla zima, tudíž ani led, a hrálo se na asfaltu. Ani proto, že nikdo z nás neměl hokejku, a z toho důvodu jsme si v přilehlém hájku našli tak akorát zahnutý klacek. Dokonce ani ne proto, že jsme neměli míček, natožpak puk, a našli jsme si tedy takový pěkný kámen, co měl přiměřeně ostré hrany. Vrchol mé tuposti byl, že jsem si dobrovolně stoupl do branky. Samozřejmě hned při první ráně se kámen zvednul a zastavil se až o můj obličej. Ne snad, že bych nestihl uhnout, kdybych byl býval chtěl, ale přeci nedostanu gól, ne? Domů jsem dorazil s krví crčící po obličeji, dostal jsem vynadáno, pohlavek a jelo se na pohotovost.

Zkrátka nejsem ani tak slon, jako spíš Vlk v porcelánu a upřímně se divím, že jsem se bez větších škod na zdraví dožil dospělosti.