Nástrahy velkoměsta

   Ve čtrnácti letech jsem byl vyslán na svou tehdy největší životní zkoušku. Měl jsem se odstěhovat do pražské džungle a začít se starat sám o sebe. Z dnešního pohledu mohu říct, že bych s klidným srdcem doplnil rčení Život je nejlepší učitel o dovětek A Praha nejtvrdší učitelka.

   Vzpomínám si, jak jsem s pomyslnými růžovými brýlemi dospívajícího chlapce poprvé vkročil do prostoru Václavského náměstí. Hned první scéna lidské solidárnosti mě zahřála u srdíčka, a to když jsem obcházel oblast ohrazenou policejní páskou, uprostřed které polehával muž ve středních letech, kterému se cestou z nákupu pravděpodobně zatočila hlava a rozbil přitom sklenice s kečupem. Policie ho u toho fotografovala, zřejmě aby si uchoval vzpomínku na ten památný den, zatímco hasiči si připravovali vybavení, protože se dle mého soudu chystali uklidit svinčík, který pán natropil.

   Hned o pár desítek metrů dál jsem dokonce narazil na pohublou osobu, která rozdávala zákusky.

   "Chceš perník?" řekl šeptem muž s propadlými tvářemi.

   "Ne, děkuji, v batohu mám napečeno od babičky," poděkoval jsem, jak se slušelo a patřilo. Co by také rodiče řekli, kdybych zneužíval dobrodiní místních občanů.

   Ještě než jsem došel k jezdecké soše sv. Václava, narazil jsem na člověka v nouzi, kterému jsem dal deset korun na autobus. Podle alkoholového odéru, jenž se okolo něj linul, jsem měl za to, že až do rána slavil nějakou veselou rodinou událost. Jeho zašpiněné a mokré oblečení poukazovalo na bujarý piknik v průběhu prudkého lijáku.

   Pak však přišly situace, které zadupaly mou chlapeckou naivitu do země jako stádo migrujících buvolů. Jednoho dne jsem cestou ze školy našel na chodníku pět set korun. Marně jsem hodinu běhal po Hradčanech a ptal se kolemjdoucích, jestli jim peníze nechybí. Chyběly všem, ale pět set korun nikdo neztratil. Teprve když mi pomoc nabídla skupinka v čele s chlapcem, který si říkal Dežo, nabraly věci spád. Vzal si ode mě nalezenou bankovku, že si prý odběhne ověřit její pravost do centrální banky. Já měl čekat na místě a hlídat, kdyby se náhodou vrátil původní majitel. Než hoch odběhl, půjčil jsem mu ještě dvě stě korun ze svého, aby měl na tramvaj a zpět. Když se ani po několika hodinách Dežo neukázal, pochopil jsem, že jsem byl za bílého dne oloupen. V ten okamžik nastala další svízel, protože jsem měl odjet domů do Liberce autobusem a neměl jsem ani korunu.

   Šel jsem na nádraží a doufal v to, že když jsem tenkrát pomohl člověku v nouzi, který potřeboval peníze na autobus, pomůžou mi nyní ostatní také. Nicméně krutě jsem prozřel poté, co jsem byl dlouhou řadou spoluobčanů odeslán hned na několik míst, kam slunce nesvítí ani za nejjasnějších dní. Vlna hněvu a pud sebezáchovy mě tak zavedly na odvrácenou stranu zákona. V nedalekém nákupním centru jsem vypozoroval, že když si půjčíte košík za deset korun, musíte ho nechat před vstupem do většiny obchodů. To byla moje příležitost, jak "našetřit" na cestu domů a neumřít hlady. Se srdcem nadopovaným adrenalinem jsem začal sbírat odstavené vozíky. Zanedlouho jsem měl nakradeno dost na pět rohlíků a lístek zpět do Liberce. Polehčující okolností u posledního soudu doufám bude, že jsem bral jen košíky prázdné, bez zakoupených věcí.

   V autobuse jsem si sedl hned vedle paní, která mi před několika hodinami odmítla přispět na cestu domů, tudíž jsem si vyslechl, že najednou mám peněz na lístek dost a že pakáž jako já stejně skončí ve vězení. Chvíli jsem uvažoval, že bych jí alespoň jeden ze zakoupených rohlíků strčil do míst, na která mě předtím odeslala, ale hlad mi to nedovolil.

   Od kariéry kriminálníka jsem nakonec upustil a probodené mrtvoly, drogoví dealeři, případně skupinky nepřizpůsobivých občanů se stali běžnou součástí života v matičce Praze. Navíc s odstupem času a přibývajícím věkem si myslím, že právě toto byly zkušenosti, které ze mě místo ovce pomalu zformovaly Vlka, což se dá také fakticky dokázat, protože přibližně v tomto období jsem začal od hlavy až k patě obrůstat hustou srstí.