Nelítostný válečník

Snad proto, že jsem se na základní škole stal obětí šikany, oblíbil jsem si bojové sporty všeho druhu. Postupem času se za mě stával nelítostný vlčí válečník, nutno dodat, že nelítostný a snad až nemilosrdný jsem byl po většinu času hlavně sám k sobě. Obrázek o tomto tvrzení si však z následujícího vyprávění udělejte sami.

Rozkvět mých bojových dovedností nastal, když byl založen YouTube, kde se dají naleznout kulervoucí videa s návody na to, jak ovládat nespočet zbraní. Zašel jsem tedy do nejbližšího obchodu s potřebami pro bojové sporty a koupil jsem si těžké dřevěné bojové nunčaky, se kterými byste při troše snahy omráčili i středně vzrostlého mamuta. Na zahradě jsem si nainstaloval stoleček s notebookem a dal jsem se do cvičení. Vzhledem k dobré koordinaci pohybů, vydrilované na taneční konzervatoři, jsem pohyby stále zrychloval a zrychloval. To vedlo k tomu, že jsem se přibližně po patnácti minutách probudil vleže zakousnutý do trávníku potom, co se mi podařilo nelítostným úderem do zátylku omráčit sama sebe. "No nic, alespoň vím, že to funguje," pomyslel jsem si, ale při představě, že při přepadení násilníkovi ještě ulehčím práci sebeuspáním, jsem od této zbraně upustil.

Na řadu tak přišlo mocné kung-fu, listoval jsem nepřeberným množstvím videí ze shaolinského kláštera a opakoval jsem ladně sestavy bojových stylů od kudlanky až po pandu. Vlastně známý animovaný film o černobílé medvědovité šelmě mě inspiroval, abych do tréninku zařadil i nácvik boje v přírodě, zejména pak nácvik úderů na větvích stromů. Musím vás ale varovat, čím prudčeji do větve udeříte, tím silněji se vám pokusí nafackovat při zpětném pohybu. Často jsem se tak vracel domů zkrvavený od soubojů se vzrostlými duby, buky, ale jednoznačně můj nejhorší nápad byl souboj s jehličnany typu smrk a borovice. Abych tento dlouhý příběh zkrátil, ustal jsem s mlácením stromů hned po události, kdy jsem při nemilosrdném duelu s klečí málem přišel o oko.

Moje povaha mi však nedovolila vzdát se a našel jsem zalíbení v aikidu, bojovém umění využívajícím různých pák a lámání, aby dostalo soupeře na lopatky. Chvíli jsem navštěvoval i kurzy, kde jsem pochytil základy boje, ale moje vytížení v divadle mi bohužel pokračování pod dozorem senseie nedovolovalo. Začal jsem tedy podle starého vzoru cvičit alespoň sám. Se zavřenýma očima jsem si představoval protivníka a to, jak s ním nelítostně mrskám na podlahu. Po určité době mi ale nácvik tzv. na sucho zevšedněl a říkal jsem si, že by bylo nejlepší zkusit páčení na sobě, abych zjistil, jestli to pořád funguje. Lidé, kteří mě venku za domem viděli v této fázi tréninku, pravděpodobně soudili, že jsem uprchlý případ z bohnické psychiatrické léčebny. Co jiného si také myslet o člověku, který na sebe jednou rukou útočí a druhou se snaží křečovitě ubránit. Rychlý konec však tento styl nabral, když jsem na sobě aplikoval techniku kotegaeshi tak silně, až jsem si prudkým nárazem o podložku vyrazil dech.

Jako další přišel na řadu teleskopický obušek. O jeho nezdolné tvrdosti mě přesvědčilo to, že praskly hned tři tvárnice blízké zdi, když jsem se ho přibližně půl hodiny snažil zaklepat zpět do zavřené pozice. Otravný klepavý zvuk zbraně pravidelně narážející do zdi se navíc na sídlišti rozléhal a připadal jsem si tak trochu jako rozezlený permoník úporně dolující poklady země. Tento handicap jsem časem překonal, ale zbraň jsem místo k obraně začal nosit na ryby, protože se osvědčila jako nelítostný omračovač kaprů.

Možná tedy nakonec nejsem bojovník, kterého by pověst předcházela a před kterým by protivníci strachem skládali zbraně, ale nadšení mi neubývá. Popravdě doufám, že svoje další pokusy o bojové sporty přežiju ve zdraví.