Soustředím se, soustředíš se, soustředíme se
Jednou z mých středoškolských povinností na taneční konzervatoři byla účast na různých typech soustředění a zájezdů, na kterých jsme se spolužáky šířili dobré jméno školy, tedy alespoň jsme měli. Pravdou však zůstává, že se místa, na která jsme dorazili, povětšinou změnila na doupata neřestí. Ne snad, že bychom nad sebou neměli dohled a pevnou ruku, ale vynalézavost studentů byla často o krok až dva před dráby, již nás měli dozorovat.
Hlavní problémem, kterému museli naši pedagogové čelit, byly permanentní noční návštěvy chlapců v dívčích ložnicích a opačně. Základním předpokladem byl fakt, že na každého z dospívajících hochů vycházelo asi deset až patnáct děvčat. Když k tomu připočteme, že asi polovina tanečníků postupem času plynule přešla na návštěvu jiných pánských ložnic, vzrostl poměr děvčat na jednoho chlapce až na třicet. I proto jsem mohl pozorovat, jak někteří z mých spolužáků dřou až do úmoru a za jeden večer, s velkým sebezapřením, navštěvují i několik pokojů po sobě, aby uspokojili šibeniční poptávku. Zoufalí dozorci tak byli jako na trní a ze strachu, že se nadaní studenti budou vracet ze soustředění jako rodiče, brázdili chodbami, nakukovali do pokojů a v krajních případech i nadzvedávali peřiny. Často nejen proto, aby zjistili, jestli se v posteli někdo neschovává, ale spíše z toho důvodu, aby viděli, v jaké fázi se noční návštěva nachází. Zkrátka jednalo se pro ně o takový pořad na pokračování, který se klidně mohl jmenovat - Pod peřinou stál.
Zvlášť velkým postrachem byl dozorce Ňamhal, který se svým věrným psem Bundášem obcházel i okolo chatek, aby lapil chlapce, kteří v posledním zoufalém pokusu vyhnout se trestu vyskakovali z otevřených oken. I na Ňamhala však došlo a já jako milovník zvířat musím bohužel dodat, že i na věrného Bundáše. Tradiční žert s rukou namočenou do hrnku teplé vody v kombinaci s projímadlem v psí misce způsobil, že měl proslulý dráb příští den co uklízet. Cesta k dívčím srdcím a zároveň i do jejich pokojů tak byla znovu volná.
Neméně dobrodružství jsme jako studenti zažili při cestování na samotná místa pobytu. Zvláště pak, když řídila naše paní ředitelka. Dodnes mám v živé paměti okamžik, ve kterém vyšel najevo její neomylný cit pro velikost vozu. Cestou po dálnici jsme dojeli na opravovaný úsek, který vedl i skrze tunel. Kamion jedoucí v pravém pruhu před námi se nebezpečně blížil a i ostříleným řidičům se dělalo úzko nad mezerou, která vznikla mezi přívěsem a zdí tunelu. Jedinou osobou ve vozu, která se úzké štěrbiny nezalekla, byla právě řidička, ale jen do doby, než musela začít brzdit po tom, co urazila obě zpětná zrcátka transitu. Její manžel, manažer školního souboru, tehdy zbrunátněl jako zralá chilli paprička, ale když promluvil, zněl spíš rezignovaně: "No, to nevadí, stejně jsi je nepoužívala."
Nicméně i s Poníkem, jak jsme manažera souboru, snad až familiárně nazývali, jsme zažili nevšední zážitky. Jednoho dne jsme se vraceli ze zájezdu v Polsku, když před námi ve vysoké rychlosti havarovala tři vozidla. Hned poté, co se nám řidiče podařilo vzbudit, začal školní transit prudce brzdit. Nárazu už jsme se nevyhnuli, ale naštěstí se nikomu nic nestalo, což bylo překvapivé vzhledem ke dvěma studentkám spícím v zavazadlovém prostoru. Jen co jsme vystoupili z vozu, strnuli jsme. Uprostřed silnice leželo zkrvavené tělo jednoho z účastníků nehody a musím říct, že se nám všem zježily vlasy na zátylku, když se náš manažer vrátil od zákroku první pomoci s výrokem: "Ten už je mrtvej."
Ještě víc nás tedy šokovalo, když se asi po minutě mrtvola posadila, rozhlédla se po okolí a odešla. Od té doby se mi tato situace několikrát vrátila ve snech, ale to, co mě děsilo nejvíc, kupodivu nebyla pochodující mrtvola, ale strach, že mi bude Poník někdy dávat první pomoc.
Závěrem lze tedy říci jen to, že pokud někdy moje děti pojedou na školní zájezd, nebudu jim klást na srdce, aby se nezaplétaly s opačným pohlavím. Radši jim budu do umdlení připomínat, ať se připoutají, a pro jistotu jim do krabičky ke svačině přibalím tucet prezervativů.