Sportem ku zdraví a fotbalem zvlášť

            Pokud mě někdo chce zabavit, už od mých dětských let mi stačí hodit cokoliv, co se kutálí, a je ode mě na několik hodin pokoj. Míče všech velikostí a druhů mají proto v mém životě nenahraditelnou pozici i přesto, že jsou s nimi občas spojené útrpné vzpomínky. Na druhou stranu mi taková meruna pomáhala zvládat složité situace a mladistvá trápení.

Jako například tehdy, když se rozkřiklo, že navštěvuji taneční tréninky. V tu dobu klesly moje akcie na fotbalové burze v mém rodišti na bod mrazu a často jsem tak v rámci pouliční fotbalové ligy jen zahříval lavičku, tedy přesněji řečeno patník. Naštěstí zakročila má babička, která, vědoma si mého soužení, zakoupila gumový kopací míč značky Super Tele. O zbytek problému jsem se pak postaral sám. Chodil jsem totiž o víkendech s babčou do školy, kde pracovala jako úklidová výpomoc, a během toho, než práci dokončila, ztratil jsem se i se svým novým kulatým přítelem na uzavřené školní hřiště. Chvíli jsem jen tak střílel na branku, ale během let jsem hru vypracoval v dokonalou zábavu, ke které nebylo zapotřebí žádných vrstevníků. Přinesl jsem si na hřiště kuchyňský budík, jenž měřil délku poločasu, a doma jsem si připravil jednu ze svých prvních tabulek jako rozpis turnaje. Pak jsem nezadržitelně běhal s míčem po hřišti tam a zpět. Tam jsem běhal jako hrdý reprezentant České republiky, zpět jako člen týmu jednoho ze soupeřů, kterého mi doma určil los. Vstřelená branka se počítala jen v případě, že se míč odrazil od tyče či břevna. Do toho všeho jsem stíhal vlastní hru nahlas komentovat tak struhujícím způsobem, až se kolemjdoucí zastavovali, aby se lépe podívali na mou one man show. Ke konci jsem tento způsob hraní dotáhl tak daleko, že jsem mnohdy porazil sám sebe, a přesto, že výběr České republiky hrál v mém podání přímo bezvadně, s turnajem se musel rozloučit. Mně pak doma nezbylo nic jiného, než že jsem do příště rozlosoval nové sportovní klání, které jsem pečlivě zanesl do čistého rozpisu. Pokud vám na tom nepřijde nic zvláštního, vězte, že ještě dnes mě děsí vzpomínka na utkání, ve kterém jsem sám sebe deklasoval rozdílem třídy a s turnajem jsem se rozloučil po prohře sedm k nule.

V dětství na mně tedy fotbal zanechal jen šrámy psychické, ale čím jsem byl starší, tím více mě od tohoto sportu život odrazoval. Když jsem nastoupil do své první práce, vyhlásil náš ředitel celofiremní fotbalový turnaj. Přihlásil jsem se tedy se svou naivní představou, že si trochu zakopeme a večer se opeče vepř. Za náš tým jsem nastoupil jako brankář, protože tato pozice mi umožňovala uplatnit na konzervatoři těžce vydřený pohybový rozsah. Ovšem problém našeho mužstva tkvěl v tom, že hráči v poli se celoživotně zabývali spíš hospodskými sporty, jako například triky s podtáckem, čepování piv, případně plácání servírek po zadku. Moje utrpení tak začalo hned v prvním zápase, kdy si jeden z obránců odběhl během utkání k výčepu. Naštěstí jsem bryskně zareagoval a skočil jsem po nastřeleném míči jako tygr po praseti, což jsem udělal s dostatečným předstihem, soupeřův útočník však zřejmě zapomněl brýle, a především mozek, na pokoji a bez váhání mě nakopl do hlavy. Poté, co mi v uchu pískalo, jako kdyby mi u něj vybuchl dělostřelecký granát, jsem pauzu do dalšího zápasu strávil na toaletách, snaže se při tom rozvzpomenout na vlastní jméno. Jistou útěchou mi však bylo, když zmíněného útočníka o pár let později zbila vlastní manželka po tom, co ji načapal při důvěrnostech s jiným mužem. Tehdy jsem začal poprvé věřit na karmu.

Nicméně další zápas na nás padl tým s věkovým průměrem asi sto padesát let, a tak jsem pro sebe utrousil: "To je dobrý, ti budou mít rozum a v klidu si zahrajeme."

Opak byl pravdou a z mého pomýlení mě vyvedl místní Ronaldo, kterému jsem dal tuto přezdívku jen kvůli sedmičce na dresu, protože jeho technika a povislé poprsí byly pravým opakem několikanásobného vítěze Ligy mistrů. Chytl jsem tedy znovu bezpečně míč, ale špílmachrova reakční doba trvající několik vteřin vedla k tomu, že mi bez mrknutí oka prošlápl rameno. Na moje výtky zareagoval bez omluvy, ale zato hrdě: "Jestli se ti to nelíbí, tak to příště nechytej."

To byla poslední kapka, zahodil jsem rukavice a odjel na vyšetření do Fakultní nemocnice v Motole. Poté, co jsem po čtyřech hodinách odcházel s diagnózou o vymknuté klíční kosti, jsem se zařekl, že se navrátím ke stylu hraní, při kterém nebudu riskovat kontakt s neandrtálci. Jen co se mi ruka uzdraví, plánuji proto znovu rozlosovat vlastní turnaj pro jednoho hráče, na kterém mi hrozí jen to, že budu lepší než já sám.